Dnes jsem si do svého blogu vypůjčila úryvek z knihy Čísla života od autora Dana Millmana, protože je zde vše krásně napsáno a já bych to lépe nenapsala :
Myšlenka , že čas neexistuje , se nám může jevit jako abstraktní filozofie.
Tak především : v praktickém smyslu přece čas existuje, ne? Máme přece hodiny a kalendáře, máme vzpomínky na uplynulé chvíle a můžeme s jistotou předpokládat, že se v budoucnosti stanou jisté věci. A mezitím nám hodiny odtikávají vteřiny a minuty a hodiny života.
Tvrzení že čas neexistuje, nám tedy může připadat navýsost pošetilé.
Pokud ovšem důkladně zpytujeme vlastní mysl, před našima očima se otevře další možnost: existuje pouze TEĎ. Náš pocit ,,uplývání na času“ je v momentu, kdy čekáme ve frontě na poště, toliko sbírka dojmů a vzpomínek na to, jak existujeme v jedné současné chvíli a pak v další a v další a v další ….
Když je nám líto minulosti, ona minulost neexistuje nikde jinde než v naší hlavě, a to právě nyní – v naší hlavě, kde přežívá naše lítost spolu s obrázky, které si již předem malujeme.
Zákon současné chvíle není žádný abstraktní pojem: abstraktním pojmem je ČAS.
Tento zákon není jen pro filosofy, uplatnit ho může každý z nás, zejména tehdy, když tone v lítosti nad minulostí anebo ve starostech o budoucnost. Jakmile přivykneme myšlence na věčnou přítomnost, čímž svou pozornost přikloníme zpět k TEĎ, můžeme svůj život změnit navždy. Ono navždy je samosebou také TEĎ .
Většina našich trápení, problémů a projevů lítosti v tuto chvíli neexistuje, žijí v podobě obrazů, pocitů a asociací uskladněných v našich duševních souborech, v adresářích jménem : MINULOST a BUDOUCNOST.
Přijímací pohovor, jejž absolvujeme, když žádáme o zaměstnání, a jenž se odehraje zítra( přičemž ,,zítra“ je představa mysli), se stává realitou, když na něj myslíme, hádka s milovanou bytostí se všemi těmi slzami a pocit viny není nic než přízrak minulosti vzkříšený k životu ve chvíli kdy na něj pomyslíme a litujeme toho, co jsme ,,v minulosti“ řekli.
Zákon současné chvíle může z naší duše vymést všechny trosky a vrátit nás zpátky do stavu prostoty a niterného míru. Nicméně v budoucnosti nám to nepomůže a v minulosti k tomu nikdy nedošlo. Zákon současné chvíle nám připomíná realitu takovou jaká je – a ne jaká by měla být podle našich představ, přání , nadějí či strachů. Existuje jedině tento bezčasý okamžik. Všechno ostatní je představení laterny magiky naší mysli.
Normální je, že když máme problém, týká se něčeho, co se již stalo, ať už před dvěma vteřinami nebo před dvěma desítkami let, anebo souvisí s něčím co očekáváme, že se stane v prostoru, jejž nazýváme budoucností . Téměř nikdy nemáme problém v současné chvíli.
Naše tělo žije v současné chvíli. I přes všechny ty myšlenky na minulé omyly či budoucí obtíže můžeme aplikovat zákon současné chvíle, který nám připomíná, že neexistuje nic než TEĎ. Musíme udělat jediné, vplynout do současné chvíle a přijmout ji s otevřenou náručí, klást jednu nohu před druhou, protože zpracováváme to, co se děje právě nyní, v jediné chvíli, v jednom časovém krůčku.
Ti z nás, kdo s oblibou jednotlivé kroky přeskakují, se mohou naučit v současné chvíli zastavit. Ti z nás, kdo mají sklon brát to zkratkou, aby se dostali, kam chtějí, mohou přibrzdit, zhluboka se nadechnout a upamatovat se, že existuje pouze TEĎ . Ti z nás, které souží zmatek a netrpělivost, ti kdo intenzivně myslí na budoucí plány, mohou začít chápat, že plány jsou myšlenky a myšlenky se mění. Existují jedině v čase a čas existuje jedině v lidské mysli.
Při pomyšlení na minulost či budoucnost, které protékají naší hlavou, možná pociťujeme napětí, znepokojení či obavy, pak si vzpomeneme, kde jsme TADY A TEĎ , a potom zapomínáme.
Používáním zákona současné chvíle se kvalita současných chvil stále lepší.
